Historie astrologie

zikku

K nalezení nejstarších kořenů astrologie je třeba vrátit se zpět do 3. a 4, tisíciletí (mezi r. 4000 a 2000 před Kristem, což jsou přibližná data trvání věku Býka), kdy existovaly  čtyři hlavní evropské civilizace, jejichž společenství se soustřeďovala v plodných údolích řek. Tyto vzkvétající kultury sídlily v povodí Nilu v Egyptě, v údolí mezi řekami Eufrat a Tigris v Sumeru či jižní Mezopotámii, v údolí Hwang Ho v Číně a v povodí Indusu v Indii. Zemědělství díky vyspělým zavlažovacím technikám vzkvétalo a jídla bylo v těchto oblastech dostatek. Námořníci a obchodníci z Indie a Sumeru spolu s úspěchem obchodovali a obě oblasti získaly přístup k dalším kulturním a přírodním zdrojům. Tyto dvě zemědělské kultury se nejvíce podobali svou angažovaností pro soběstačnost, maximální produktivitu a ekonomickou stabilitu, což jsou vlastnosti znamení Býka, jehož jméno tato éra nesla.
Obě rané zemědělské společnosti byly závislé na změnách ročních období a meteorologických podmínkách, jež ovlivňovali růst jejich plodin a kterým přizpůsobovali své pěstitelské metody. Pozorováním oblohy začali chápat, jak různé konfigurace ovlivňují klimatické podmínky, a tedy i jejich sklizeň. Brzy byli schopni určit období příznivá pro sázení, a to nejen v závislosti na ročních obdobích, ale také na postavení Slunce a fázích Měsíce. V Sumeru, Číně, Indii bylo na Slunce pohlíženo jako na ničivý element, který spaluje planetu a vysušuje půdu. Měsíc byl na druhou stranu uctíván jako tvořivá síla, přinášející chladný noční vzduch a podporující růst. Sázení v období přibývajícího Měsíce bylo u farmářů těchto kultur běžné a je praktikováno doposud. Dokonce se dodnes říká, že jakýkoliv projekt by měl být započat za přibývajícího Měsíce, tedy nikdy za ubývajícího.

 

Přibližně v letech 3500 až 1750 před Kristem jižní Mezopotamii (dnešní Irák) obývali Sumeové, kteří pravděpodobně připutovali s Východu. Když se v této oblasti okolo roku 2350 před Kristem usadili semitské kmeny z jižní Arábie známé jako Akadové (podle svého semitského dialektu), země byla na znamení soužití a spolupráce mezi těmito dvěma kulturami přejmenována na Akadskou říši. Nicméně ukázalo se, že Akadové mají větší moc a sílu, a proto nakonec zemi zabrali. Počátek velké babylonské civilizace se datuje okolo roku 1848 před Kristem, přičemž bývalé hlavní město Akadské říše Nippur bylo nahrazeno Babylónem. Severní Mezopotámie (dnešní severní Írák a Turecko), osidlovaná indoevropskými kmeny, pocházejícími z ruských stepí a rozptýlenými po Anglii, Římě, Řecku, Íránu a nakonec Indii, byla okolo roku 1400 před Kristem zabrána semitskými Asyřany.

Babylónská říše ve starověku dosáhla významného postavení díky svému intelektuálnímu a vědeckému pokroku, který se týkal i astrologie. Babylónští kněží ve své úloze proroků vyvinuli složitou divinační metodu, spojující jisté události a přírodní jevy se zemětřeseními, povodněmi, směry větrů, hromy, blesky a dalšími meteorologickými jevy, které považovali za projevy božské vůle. Těmito okolnostmi se řídili babylónší farmáři při výběru vhodné doby pro sklizeň, král v načasování svých cest a obchodníci a námořníci při plánování svých výprav. Přesnost a detailnost učinila kněží dokonalými archiváři a mnohá jejich znamení byla zaznamenána na hliněné destičky již v letech 1750 - 1500 před Kristem. Nicméně babylónští kněží studiem oblohy brzy zjistili, že svítící nebeská tělesa jsou nejdůležitějšími znameními, podle kterých mohou spolehlivě předvídat přírodní jevy a jejich průvodní významné události.

mez

V hierarchii babylónské společnosti hráli kněží úlohu vědců, a byli tedy nejvzdělanější třídou. Měli přístup ke knihovnám a observatořím, kde dobrovolně trávili nekonečné hodiny pozorováním oblohy, a to za pomoci těchto nejvyspělejších nástrojů své doby. Tato první pozorování Slunce, Měsíce a planet byla v Babylónii, stejně jako v Řecku, Indii i Číně prováděna gnómomem, což je vertikální hůlka, která měřila vzdálenosti hvězd pomocí délky a směru stínů, které vrhaly. Metodickým studiem konfigurací planet byli schopni změřit planetární cykly, určit vzdálenosti hvězd a vypozorovat nebeské souvztažnosti. Postupem času vyvinuli dokonalejší věštební metodu, která jim umožňovala zmapování stále se opakujících konfigurací, jako jsou zatmění, fáze Měsíce a postavení nejdůležitějších "hvězd"-Měsíce, Slunce, Jupitera, Venuše, Saturna, Merkura, Marsu.


Tyto jevy byly spojovány s událostmi, které se odehrály ve stejnou dobu, s přírodními jevy nebo meteorologickými podmínkami. S těmito poznatky byli brzy schopni obdivuhodně správně předvídat charakter počasí v různých obdobích, příznivá období pro setbu, a také zda nastávající období přinese mír či válku. Přestože všechny starověké civilizace si uvědomovali souvztažnosti mezi pohyby nebeských těles a pozemskými podmínkami. Babylóňané tyto poznatky metodicky zaznamenávali, pročež je jim připisováno vytvoření prvního astrologického systému.
Babylóňané již roku 1701 před Kristem metodicky zaznamenali pohyby planet spolu s jejich průvodními nebeskými událostmi ve spisu Amisaduquova Tabule Venuše, obsahujícím cykly Venuše. Až ve středním babylónském období (1000 před Kristem) byly zaznamenány informace o každé planetě, včetně průvodních jevů, a to na tisíce klínových destiček shrnutých v díle nazvaném Enuma Anu Enlil. Nejúplnější dochovaný soubor byl objeven v paláci asyrského krále Asurbanipala v Ninive (668-635 před Kristem) a v současné době se nachází v Britském muzeu. Klínové písmo tvořily značky a symboly vyškrábané špičatou hůlkou či rákosovým rydlem do mokrých hliněných destiček, které byly pohřbeny tisíce let, archeologové v 19.stol. nejen rozluštili astronomická a astrologická data, ale také poznali mnohé o životě v samotné Mezopotámii. 

     pís
Touha předem vědět, kdy lze očekávat jiné klimatické podmínky, dny klidu a jiné jevy vedla k vytvoření kalendáře, v němž byly kalendářní záznamy podloženy přesnými vědeckými daty. Egypťané přibližně od roku 3000 před Kristem používali úplný sluneční kalendář, který zakládal rok na heliaktických východech a západech Siria, psí hvězdy, které se opakují v cyklech o průměrně 365 dnech.

Na druhou stranu Babylóňané vytvořili soli-lunární kalendář, kterým vsadili lunární měsíce do slunečního roku, přičemž jednou za několik let do kalendáře vsunuli jeden měsíc navíc. Egypťané svůj rok rozdělovali ny tři čtyřměsíční období určovaná většími klimatickými změnami; naproti tomu Babylóňané rozdělovali rok tak, jak to děláme dodnes - čtyřmi základními body; jarní rovnodenností, letním slunovratem, podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Měsíce byly vyměřovány fázemi Měsíce a dny oddělovány spíše objevením se a zmizením Měsíce než východy a západy Slunce. Kalendář též zahrnoval postavení planet a konjunkce, fáze Měsíce a zatmění Měsíce a Slunce. Body rovnodennosti a slunovratů spolu s dalšími měřeními Měsíce zahrnutými v kalendáři byly objeveny gnómonem.
Nebeská tělesa byla v očích kněží projevy jejich bohů a bohyní. Proto byly mnohé náboženské svátky na jejich počest slaveny při novoluní nebo úplňku, zatímco jiné pohanské slavnosti se odehrávaly při jednom z bodů rovnodennosti nebo slunovratu. Babylóňané slavili Nový rok v čase jarní rovnodennosti, v době sklizně, zatímco před nimi je Sumeové slavili v čase podzimní rovnodennosti, v době setby plodin. Babylóňané si tedy ve svém lunárním kalendáři vyznačili svátky, pročež vždy předem věděli, kdy je třeba začít s přípravami na tyto rituály, které byly tak důležitou součástí náboženského a sociálního života společnosti.
Roku 539 před Kristem Babylónii dobili Peršané, pod jejich vlivem Babylóňané učinili na poli astronomie a astrologie velké kroky. Tento pokrok zahrnuje i objevení astrolábu (nástroje k měření výšky), zdokonalení lunárních měření a počátek používání zvěrokruhu.
Záznamy z tohoto období uvádějí, že nejstarší dochovaný horoskop jednotlivce byl sestaven roku 410 před Kristem. První horoskopy patřili s největší pravděpodobností králům a jiným důležitým osobnostem v království, s jejichž osudy byl spojen osud národa. Do té doby se Babylóňané zabývali především plánováním zemědělství a politickými a ekonomickými předpověďmi.

ml
Dobová kresba pozorování přechodu Venuše přes Slunce.

V 5. st. před Kristem Babylónii navštívili řečtí vzdělanci, mezi nimiž byl filozof Hérodot a matematik Pythagoras, a odvezli si důležité astronomické poznatky, včetně lunárních měření, bodů rovnodenností a slunovratů, konstelací zvěrokruhu a sestavování horoskopů jednotlivců. Když byla Babylónie nakonec roku 331 před Kristem dobita řeky, veškeré tyto poznatky byly předány řeckým vědcům, kteří babylónské objevy spojili se svými vlastními teoriemi. Řecká astrologie do té doby na rozdíl od spojené babylónské astronomie a astrologie nebyla matematicky vyspělá ani náboženská. Když byla babylónská astronomie představena řecké kultuře, planetám byly přiřknuty vlastnosti řeckých bohů a bohyní na hoře Olymp. Tyto dvě vědy - astronomie a astrologie - se stejně, jako v naší kultuře vyvíjely bok po boku. Zatímco astronomové zaznamenávali postavení Slunce, měsíce a planet, určujících mimo jiné délku roku a ročních období, astrologové v těchto hmotných tělesech spatřovali posvátná božstva či jiné významné symboly.
Řečtí astronomové Hipparchus a Ptolemaios předčili své babylńské kolegy výpočtem rychlosti pohybu zemské osy (rovnodennosti), nazývané precese. Řeští astrologové, jejichž filozofie vyzdvihovala důstojnost tkvící v člověku a jeho svobodu v rozhodování, pozvedli horoskop nad jeho náboženské a světské aspekty, aby upřeli pozornost na osud jednotlivce. Tito první řečtí astrologové významně ovlivnili způsob, jakým k astrologické interpretaci přistupujeme dnes.
Když řeka Eufrat změnila směr, dříve úrodným Mezopotamským údolím přestala proudit voda, takže vyschlo a zpustlo. Bez vodního zdroje velké zemědělské společnosti Středního Východu pomalu vymizely a drasticky se zmenšilo množství populace, které tato oblast mohla poskytnout obživu. Roku 44 před Kristem byl Egypt dobyt Césarem a v době křesťanské éry starověkému světu vládla římská říše. Juliánský kalendář, platící po celé říši římské, zpočátku nebyl vypočítáván v souladu s křesťanským kalendářem, nicméně křesťané později zavedli své vlastní svátky původu hebrejského. Když byl Babylón nakonec v 1.st. po Kristu vydrancován Římany, většina starověkých astrologických klínových tabulek byla zničena nebo pohřbena.
Během křesťanské éry byla astrologie církví odmítána jako kacířství a na Západě se neobjevila do renesance, kdy začala být znovu vyučována na univerzitách a chována v ůctě jako věda. Teprve když byly v průběhu 19.st. při vykopávkách v Íráku odkryty starověké tabulky, poznali jsme, že astrologii, kterou dnes používáme, nevyvinuli Řekové, jež ji pouze zdokonalili, nýbrž Babylóňané.
Většina archeologů a historiků je toho názoru, že astronomické a astrologické poznatky byly po starověkém světě rozšiřovány námořníky, obchodníky a především dobyvatelskými národy. Babylónský systém pozorování hvězd a měření času byl předchůdcem většiny dnešních astrologických systémů a ovlivnil obzvláště lunární systém Indie, který používáme dodnes. Přesto každá kulturra k vytvoření astrologického systému, který by nejlépe vyhovoval jejím náboženským a kulturním potřebám, používala svá vlastní pozorování. Původ astrologie, tak jak ji známe dnes, leží ve starověké Babylónii.

"Nelze vstoupit dvakrát do téže řeky, ani se dvakrát dotknout pomíjivé, svou povahou totožné podstaty." (Hérakleitos)

 

 

 

Cesta duší, tělem a myslí

Nabízím též Kranio sakrální terapii, pro bližší info klikněte  ZDE

Kalendáře

Už odpradávna lidé pociťovali potřebu řídit svoji každodenní činnost, situovat události do minulosti nebo budoucnosti. Proto sestavovali kalendáře, které dělí čas na dny, měsíce a roky.

k

Kalendář je slovo latinského původu. Základem je termín calendae což je název prvního dne v měsíci, calendula se překládá jako měsíček, calendaria znamenalo ve středověku seznamy skutků světců.

Pozorování přírody odhalilo tři astronomické jevy, využitelné pro měření času: střídání dní a nocí, sled fází Měsíce a cyklus ročních období. Prosazují se tak tři přirozené časové jednotky:
den - spojený s rotací Země kolem vlastní osy
měsíc - spojený s pohybem Měsíce kolem Slunce
rok - spjatý s pohybem Země kolem Slunce

 

Jsou vynalezeny systémy dělení času na dny, měsíce, roky: kalendáře je možné je rozdělit na tři základní typy:
Kalendář solární
Kalendář lunární
Kalendář lunisolární

Kalendáře solární:
Ty se zakládají na čase, který vyměřuje Země uskutečněním svého oběhu kolem Slunce. Rok tedy zahrnuje 365 dní, dělících se do dvanácti měsíců. Pravidelně se však musí přidávat jeden dodatečný den vzhledem k tomu, že Země neoběhne Slunce přesně za 365 dnů, nýbrž za 365 dnů 5 hodin 48 minut a 45,975 sekundy (přibližně za 365,25 dne). Američtí Mayové a Aztékové používali před příchodem Kryštofa Kolumba solární kalendář.

 

Kalendář gregoriánský:
Tento kalendář, používaný dnes v mezinárodním měřítku, je kalendářem solárním. Protože v roce 1582 papež Řehoř XIII. provedl jeho reformu, nazývá se gregoriánským kalendářem. Sestává obvykle z roků, majícíhc 365 dní, rozdělených do 12 měsíců:
leden (31 dnů)
únor (28 dnů)
březen (31 dnů)
duben (30 dnů)
Květen (31 dnů)
červen (30 dnů)
červenec (31 dnů)
říjen (31 dnů)
listopad (30 dnů)
prosinec (31 dnů)
Protože však Země uskuteční svůj oběh kolem Slunce za 365 a 1/4 dne, je třeba přidávat každý čtvrtý rok jeden den navíc k měsíci únoru. Tento rok tedy sestává z 366 dní: nazývá se přestupný rok. Roky, které končí na 00 nejsou přestupné, poku není jejich letopočet vydělený 400 celým číslem: rok 2000 tedy byl přestupný, zatímco rok 1900 přestupný nebyl.

Nápis na hrobě Popea Gregory XIII oslavuje zavedení Gregorianského kalendáře

Kalendáře lunární:
Ty jsou založeny na cyklu fází Měsíce, nazývaných lunace. Rok pokrývá přesně dvanáct lunací: je rozdělen na 12 měsíců, majících střídavě 29 a  30 dnů, aby přibližně odpovídaly délce trvání jedné lunace. Celkový součet je 354 nebo 355. Také měsíce se zpožďují - každý rok o 11 dní vzhledem k rytmu střídání ročních období: za tři roky vzroste zpždění o měsíc.
Muslimský kalndář je druhem lunárního kalendáře. Každý rok se vzhledem ke gregoriánskému kalendáři opožďuje o 10 až 12 dní.
Staří Egypťané používali kalendář lunární a svázáný se záplavami Nilu, rozdělený na tři období:
akhet (záplavy)
peret (zima)
shema (suchost léta)

Kalendáře lunisolární:
To jsou kalendáře, které kombinují oba předchozí typy. Rok sestává z 365 dnů jako kalendáře sluneční, avšak měsíce lépe odpovídají cyklu fází Měsíce.
Tak v židovském kalendáři jsou měsíce lunární (29 až 30 dnů) a roky solární. Pněvadž dvanáct lunárních měsíců netrvá déle než 354 dní, je časem nezbytné kvůli vyrovnání zpožedění přidat celý třináctý měsíc. Tradiční kalendáře Dálného východu jsou rovněž kalendáře lunisolární.

Data začátků kalendářů:
U různých civilizací nezačínají kalendáře od stejného data,. Většina národů začíná počítat roky od nějaké náboženské či legendární události, kterou považují za základní.
Muslimský kalendář začíná počítat roky od útěku proroka Mohameda do Mediny (tato událost se nazývá hidžra). 16.července roku 622 n.l. Kalendář židovský počítá roky od data považovaného za rok stvoření světa: 3761 př.n.l.
Roky v kalendáři gregoriánském se počínají od roku narození Ježíše Krista, který určil v 6. století skytský mnich Dionýsus Exiguus: to je křesťanská éra...

Obzorový kalendář:
Tento typ kalendáře používali například Keltové. Čtyři hlavní svátky roku byly umístěné zhruba uprostřed ročních sezon, vymezených rovnodennostmi a slunovraty:
samain se slavil 1.listopadu
imbolc 1. února
beltine 1. května
lugnasad 1. srpna

k

Juliánský kalendář:
Již ve starověkém Egyptě přišli na to, že rok stanovený z pohybu Měsíce nevyhovuje k předpovídání přírodních dějů (povodně na Nilu) a přešli ke kalendáři řídícího se postavením Slunce. Měl 365 dnů. Z pozorování hvězdy Sirius usoudili na to, že přibližná délka roku (od jarní rovnodennosti k jarní rovnodennosti) je 365,25 dne, což vyřešili zavedením přestupného roku o 366 dnech. Tato úprava se ale v Egyptě neprosadila. O ní se však dozvěděl římský císař Gaius Julius Caesar (100 - 44 př. Kr.) a zavedl ji na návrh alexandrijského astronoma Sosigena. Vznikl tak kalendář, nazývaný podle císaře juliánský. V tomto kalendáři jsou v 4-letém období tři roky o 365 dnech, po nich následuje přestupný rok o 366 dnech. Průměrná délka roku je 365,25 dne.

Čínský Lunární kalendář:
Čínský lunární kalendář je nejstarší v historii. Je znám už od roku 2673 př. n. l. Tehdy císař Chuang-ti zavedl první cyklus tohoto zvěrokruhu. Úplný cyklus trvá šedesát let a tvoří ho pět běžných cyklů po dvanácti letech, které se opakují. K jednotlivým rokům těchto běžných dvanáctiletých cyklů jsou přiřazena jednotlivá zvířecí znamení. Protože lunární kalendář se od našeho značně liší a roky nezačínají vždy ve stejný den. Účinek jednotlivých znamení navíc zeslabuje nebo zesiluje jeden z pěti prvků, které se také postupně střídají.

Mayský kalendář:

Civilizace Mayů vzkvétala především mezi 6. a 9. stoletím našeho letopočtu, ovšem její prvopočátky jsou k nalezení už v dobách několik tisíciletí před Kristem. Byla to indiánská, nábožensky založená kultura s ohromnými astrologickými znalostmi. Obývali Střední Ameriku, převážně území dnešního jižního Mexika kolem Yucatánského poloostrova. Přibližně
4 000 let pravidelně zaznamenávali změny v pozicích hvězd, souhvězdí a dalších objektů na nebi. Ze svých pozorování potom vycházeli při tvorbě Mayského kalendáře.
Tento kalendář je vlastně soukolí se soustavou hieroglyfů, které znázorňují cykly Solárního roku - haab (365 dní) a roku Posvátného - tzolkin (260 dní). Ze soukolí Mayského kalendáře a na něm nakreslených hieroglyfů ale můžeme vyčíst i další cykly, jako například tún (dlouhý 360 dnů), který se skládá z uinalů (jeden dlouhý 20 dnů). Dále můžeme narazit na kin (1 den), katún (200 dnů), baktún (144 000 dnů - necelých 400 let) a jiné. Kalendář je starý tisíce let, ovšem po celou svou existenci až dodnes velmi přesně předpovídal zatmění Slunce a další výjimečná postavení planet a hvězd ve vesmíru (odchylka v přesnosti nikdy nečinila více než 33 sekund).